Slyšel jsem je. Měly by tu někde být, ale nejsou. Vůbec nikde. Díval jsem se, opravdu. Ty dozvuky šťastných chvil, prokreslující šeď ubíhajících všedních dní…

Slyšel jsem je. Hrstky akordů, lynoucí se z nenaladěných, kyter v držení těch pouličních misionářů, vyčkávajících na hlavní třídě na ty drobné kovové radosti, padající k jejich nohám.

Slyšel jsem je. Ty dávno zapomenuté skladby, vyvolávané z úst těch opomíjených umělců, lehce opovrhované proudícími masami a působící jako majáky v bouři pro ty, kteří si prošlapávají vlastní cestu životem.

Slyšel jsem je. Básně noci, vydávané líbeznými hlasy ptáků, upozorňujícími na pořád nové překážky, padající pod ztěžklé nohy, snažící se uniknout ze spárů stereotypních klišé, objevujících se stále blíž, odolávajícím mozkovým pochodům.

Slyším je.