Trvalo mi to relativně dlouhou dobu, ale konečně můžu po všech těch roznesených životopisech a prochozených barech a restauracích říct, že mám práci! Podařilo se mi sehnat práci na letišti, konkrétně v Costa Coffe.

Potom, co kluci úspěšně našli práce, jsem si přál ještě víc, aby se už něco našlo i pro mě. Opravdu to pro mě nebyly moc příjemné dny, když kluci povídali o tom, jak se měli v práci, co je tam nového a tak a já pořád neúspěšně hledal. Naštěstí doba mezi tím, než dostali práci Michal a Kája a tím, než jsem ji dostal já, nebyla příliš dlouhá, takže se to dalo zvládnout. Lehce jsem začal chápat pocity lidí, kteří jsou bez práce, pracovat chtějí, ale bohužel nemohou nic najít.

Ještě před pár dny bych nejspíš řekl, že najít tady práci je o štěstí, ale to není až taková pravda. Když se ohlídnu, tak musím uznat, že jsme během hledání práce udělali pár chyb. Pokud bychom se jich vyvarovali, tak jsme mohli mít práci možná trochu dříve, ale to je pouhá domněnka. Jde o to, že se vůbec nevyplatí někam nosit svůj životopis a dávat ho číšníkům, barmanům nebo jiným zaměstnancům. Velká část z nich řekne, že ho určitě dá manažerovi, ale životopis končí v koši. Je to docela logické a taky mi to potvrdil můj spolužák, který na jedné místní velké diskotéce dělá. Jakmile mluvíte přímo s majitelem nebo manažerem, hned je to jiné.

Tohle jsem si uvědomil ke konci svého hledání, když mi hodně lidí potvrdilo, jak to tu chodí. Věděl jsem, že na letišti pořád hledají lidi, protože jim pár lidí odletělo domů a podobně. Jeden den jsem tam tedy sbalil a odjel tam s tím, že si nechám zavolat přímo manažera, kterého se zeptám. Po příjezdu jsem v Costě uviděl Martina, který tam pracuje už déle, tak jsem se zeptal přímo ho, jestli tu někdo z vedení je nebo není. Měl jsem štěstí a během chvilky mi zavolal manažerku Costy. Chvíli jsem si s ní povídal, dal jí životopis a říkala, že mi zítra zavolají.

Větu, zítra nebo brzo se vám ozveme, jsme slyšeli opravdu mnohokrát. Je to slušná forma, jak někomu říct, že ho nechcete, ať to zkusí jinde. Nedělal jsem si tedy příliš nadějí. Na druhou stranu se mě ptala i na čas, kdy mi mají zavolat, jestli třeba nejsem ve škole, tak mi to dodalo trochu optimismu. Druhý den v podvečer mi opravdu zvonil telefon a ozvala se Claudine (zmíněná manažerka), jestli můžu zítra přijít na pohovor. Dodala, ať si s sebou vezmu i National Insurance Number (něco jako sociální pojištění, číslo, na které pracujete a platíte daně) a pas. Řekl jsem si, že to vypadá dobře, když už po mně chce tyhle dokumenty, ale vyhráno asi zdaleka není.

Druhý den jsem byl opět na letišti a čekal, jaképak otázky si na mě nachystala a co mám vůbec čekat. Manažerka přišla s tím, že musí ještě něco dořešit, ať si u kluků dám kávu nebo co chci. Bohužel, jak jsem měl sevřený žaludek, tak jsem ani na tu kávu neměl chuť. Poté již přišla, přišla za mnou s tím mým životopisem, kde měla poznámky a během pár chvil na mě vyhrkla, že si četla můj životopis a rozhodla se nabídnout mi práci. Říkal jsem si, žádné otázky, jenom tak, opravdu? Jenom se usmála s tím, že ano, že tu práci mám :-).

Potom jsme vypisovali hromadu formulářů a také podepisovali pracovní smlouvu. Ještě mi řekla základní pravidla s tím, že ostatní věci mi dá a poví další den, kdy přijedu. Navrhl jsem jí středu, protože jsem neměl školu a odjel domů. Hned jsem to všem volal, protože mi tím spadl obrovský balvan ze srdce. Hned jsem na všechno začal koukat zase jinak.

Další den mě seznámila s pár zaměstnanci, kteří zrovna byli na směně a ukázala mi, všechny prostory. Také jsme vypisovali další hromadu formulářů a školení. Dostal jsem firemní zástěru, s tím, že košili na skladě momentálně nemají a nechá ji pro mě poslat. Nakonec mi řekla, že začínám zítra v 10, ať si už vezmu všechno na normální směnu, potom mi také oznámila jednu nepříjemnou zprávu a to, že toto byl její poslední den a končí ve své pozici, tudíž se s ní takhle potkávám naposled. Škoda, co můžu soudit za pouhé dva dny a podle vyprávění ostatních byla moc fajn. Uvidíme, kdo přijde místo ní, protože zatím na její pozici pouze někdo zaskakuje.

Ve čtvrtek už mě čekala normální směna od 10 do 18 hodin. Ona zase tak normální nebyla, protože jsem spíš koukal, nenechali mě nic moc dělat a tak. O tom všem vám ale povím zase někdy příště. Důležité je, že všichni tři vyděláváme, což bylo pro nás zásadní. Teď bude důležité skloubit práci, školu a do toho tu trochu volného času. Doufám, že to všechno zvládneme. Dnes je to ode mě všechno a tak už vám jenom popřeju dobrou noc.